|
Jako utrakvistická církev bývá označován církevní útvar, který vzešel z husitské revoluce, své postavení si zajišťoval kompromisními kompaktáty z roku 1436. Utrakvistická církev představovala od doby husitských válek až do porážky stavovského povstání, kdy po odchodu četných emigrantů splynula s římskokatolickou církví, hlavní a nejpočetnější náboženské uskupení v Čechách a na Moravě.
Utrakvisté zůstávali na střední cestě mezi římskou církví a Lutherovou reformací. Považovali se za správné katolíky a nehodlali se rozejít s církevní tradicí. Zachovávali tradiční strukturu mše i liturgického roku. Věřili v reálnou přítomnost Krista v eucharistii, uznávali sedm svátostí, svátostné kněžstvo i apoštolskou posloupnost. Dokonce uznávali papeže jako patriarchu západního křesťanstva, tedy i české církve, od nějž díky apoštolské posloupnosti přechází pravomoc právoplatně světit kněze. Jeho učitelskou autoritu uznávali, pokud neodporovala Písmu. Jakékoli jurisdikční, administrativní a mocenské nároky papežství však zavrhovali.
Mezi základní odlišnosti utrakvistické církve od církve římské se řadilo laické přijímání pod obojí způsobou, dětské přijímaní svátosti oltářní (rovněž pod obojí), český zpěv při mši a svěcení památky Jana Husa, Jeronýma Pražského a dalších husitských mučedníků. Až do počátku 16. století však přežívaly u části utrakvistů také radikálnější názory, které kult svatých úplně odmítaly. Po vystoupení Martina Luthera se pak mnozí utrakvisté přiklonili k jeho učení. Hlavní proud církve však zůstal věrný odkazu české reformace 15. století, jak jej definovali teologové Jakoubek ze Stříbra, Jan Příbram a Jan Rokycana. Na jedné straně tak utrakvistická církev odmítala autoritářství římské církve na jedné straně, tak náboženský radikalismus českých bratří a luteránů na straně druhé. S luterány nemohli souhlasit především v zásadách sola fide a sola scriptura, které pak vedly k dalším praktickým rozdílům.
|